Místní pověst literárně sepsáná 2. 8. 2012
Lokalizace: les Hanuše, Hradec nad Moravicí, Moravskoslezský kraj, Česká republika
Souřadnice studánky - šířka: 49.8870583N; délka: 17.8606847E; * Z Hradce se k ní dostanete snadno, na konci ulice Slezská rovně nahoru. Ulice začíná poblíž koncové železniční koleje a míří kolmo k lesu. Jen svatý nedostane průjem, když se této vody napije.

Pověst o Svaté studni

Foceno 26. 5. 2019

Schylovalo se ke konci dubna léta Páně 1279. Po kruté zimě následovalo velmi deštivé jaro. Bylo asi hodinu po půlnoci. Obloha zářila tisíci hvězd, zdobících siluetu Hradeckého hradu, jako diamanty královskou korunu. Panorama hradu s dřevěným kostelem dodávalo noční krajině velebného vzhledu. Při pohledu od hradu, po široké opavské rovině se po obloze rozlévala rudá záře hořících vesnic ukazujíce směr, jímž se ubírala lehká kumánská jízda, která opevněním a hradům se vyhýbajíce, statky a vesnice plenila. Byla krásná jarní noc, vzduch byl nasycen vlhkostí a vůní rozkvetlých stromů. Na hlásné věži hradu, v houni schoulený, klímal hlásný. Noční klid jen místy narušilo volání hradních stráží.

Znenadání se ozval do noci skřípavý zvuk páčené závory dřevěného kostela a po chvíli problikávalo barevnými okenními vitrážemi kostela mihotavé světlo pochodní, jež vrhalo bizardní stíny do okolí. Hlásný vytržený z polospánku vyskočil a upřeně se zahleděl směrem ke kostelu. Instinktivně sáhl pro lesní roh a zatroubil na poplach. Za drahnou chvíli po spuštěném padacím mostě vybíhala z hradu skupina zbrojnošů a řinčení zbroje se mísilo se štěkotem psí smečky, kterou se psáři jen stěží dařilo udržet. Doběhli ke kostelu, kde je uvítala rozevřená vrata svědčící o nezvané návštěvě.

V ústrety jim běžel bosý, jen v hrubé košili oděný, hradecký farář Verner. Pozdravil se s družinou a za svitu pochodní zběžnou prohlídku kostela učinil. Hlavně pospíchal do zákristie, kde v železem pobité truhlici pod zámkem nejcennější relikvie schovával.

Po nahlédnutí do výklenku, kde bývala ukryta truhlice, vrhl zoufalý pohled na panoše Vítka, jenž ozbrojence vedl a pátera do zákristie následoval: „Toho jsem se, pane Vítku, nejvíce obával, ukradli truhlici s nejsvatějšími svátostmi.“ Vítek se faráře otázal: „Velebnosti, co všechno bylo v truhlici schováno?“ Otci Vernerovi nebyla tato otázka zjevně příliš po chuti, ale posléze odvětil: „Šestero stříbrných svícnů od oltáře, zlatý kalich, monstrance a kopa zlaťáků, dar to krále Otakara, určený na opravu kostela.

Vítek svolal družinu: „Chvátejme! Déle již nelze otálet, i když lapkové s těžkou truhlicí v bahnitém terénu mají pramalou šanci úniku!“ „Bůh vám žehnej!“ loučil se s pronásledovateli farář. Skupina sestupovala ze srázu úzkou pěšinou k řece Moravici, což byla jediná cesta, kudy mohli lapkové uniknout. Zbrojnošům, ač byli jen lehce oděni, kluzký blátivý terén pronásledování značně ztěžoval. Nikdo se vzniklé situaci příliš nedivil, neboť to byla doba bezvládí.

Vévoda opavský Mikuláš dlel v Uherském zajetí, moravskou krajinu drancovali Kumáni a Čechy Braniboři. Tohoto stavu využívali různí lapkové, většinou zběhové po prohrané bitvě na Moravském poli. Každý z prostého lidu se snažil jen holý život uchovat a pramálo mu záleželo na majetku, snad jen svatokrádež dovedla lidi vytrhnout z letargie a vyburcovat k obraně.

Dole u řeky psář Michal skupinu zarazil, ukazujíce Vítkovi dvě hluboké stopy směřující k brodu. Ty svědčily o značné váze břemene, které oba muži nesli. Panoš Vítek celou cestu přemýšlel o této nezvané noční návštěvě: „Kdo jsou tito pobertové? Vždyť museli kostel i okolí dobře znát… Kdo jim prozradil místo úkrytu svátostí?“ Příliš mnoho otazníků a na přemítání není čas. Přešli po úzké dřevěné lávce nad brodem. Na druhé straně řeky smečka psů chvíli bezradně pobíhala, než zachytila ztracenou stopu.

Blížili se k lesu zvanému Hanuše. Vítek se obrátil na Michala se slovy: „Nyní zažijeme perné chvíle. Pronásledování v lesních houštinách bude mnohem obtížnější a vše nasvědčuje tomu, že se lapkové v okolí dobře vyznají. Zřejmě budou místní.“ Michal odvětil: „Buďte bez obav, pane Vítku. V lese smečku vypustím; psům houština nevadí a stopa je čerstvá. Chvála pánu Bohu, že včera k poledni přestalo pršet.“

Kus cesty před nimi se dva muži s těžkou truhlicí prodírali houštím sotva dechu popadaje. Staršímu z nich táhlo na třicítku, mladšímu bylo kolem dvaceti let. Sloužili dříve u hradní posádky, kterou opustili, když se sbíralo slezské vojsko na pomoc králi Přemyslovi.

Po kruté porážce v bitvě u Suchých Krůt toulali se zpustošenou krajinou, živíce se lupem. „Zbyšku, to byl tvůj nápad ukrást celou truhlici. Což by nám nestačilo pár zlaťáků?“ Pronesl mladší muž vyčítavě. Starší se na něj obořil: “Což bylo dostatek času páčiti truhlici v kostele? Jsi bloud Lešku, pro pár zlatek bych krk nenadstavoval!“

Zastavili se u rokliny, aby si na chvíli odpočinuli. Nestačili si ani utřít zpocená čela a už se ozýval štěkot blížící se smečky. Starší prohodil: „Takhle jim neunikneme, Lešku. Zahrabeme truhlici v roklině a až se vše uklidní, potom se pro ni vrátíme.“ Nebylo času na dlouhé úvahy. Pronásledovaní muži sestupovali do rokliny, spíše sjížděli po zádech po kluzké podmočené jílovité půdě. Spěšně zahrabali truhlici hlínou a listím a pustili se korytem dolů ze svahu.

Ač se snažili utíkati, nohy se v rozbředlé půdě bořily, jako by byly z olova. Náhle se nad nimi ozval podivný zvuk sjíždějícího břehu, který nasáklý vodou se neudržel a hrnul se roklí jako lavina. Lesem se rozlehly zoufalé výkřiky, násobené ozvěnou. Po chvíli umlkly pod vrstvou jílovitého bláta. Psí smečka doběhla k ústí rokle a strnula. Z místa, kde byla ukryta truhlice, prostupovala podrostem jasná záře. Doběhnuvší zbrojnoši v úžasu a bázni poklekli a začali se hlasitě modlit.

Vítek dvěma z družiny přikázal, aby sestoupili do rokliny a zjistili, z čeho tajemná záře vychází. V místě odkud záře vycházela, začali hrabati a záhy nalezli truhlici se svátostmi. Když ji zvedli, tak k jejich nemalému úžasu, vytryskl pramen vody a po chvíli v místě, kde truhlice ležela, třpytila se studánka.

Nikdo nepochyboval, že pán Bůh ztrestal svatokrádežníky, i když mnozí později přičítali tento zásah oddílu Svatováclavských rytířů, kteří v podzemí na mnoha místech vlasti čekají, aby ochránili českou zemi, až bude nejhůře. Oddílu rytířů ukrytých v Hanuši má velet sám kníže Břetislav, jenž v minulosti českou zemi mnohokrát před cizáky ochránil.

Po motlitbě a za zpěvu chorálů Hospodine, pomiluj ny a Svatý Václave, vévodo země české, se vracela skupina znavených pronásledovatelů na hrad. Nad obzorem se vyhouplo jarní slunce a farář Verner radostně utrmácenou družinu přivítal. Téhož dne sloužil mši svatou za záchranu svatostí.

Co na tomto příběhu je pravdy, to ať posoudí čtenář sám. Jisté ale je, že studánka na Hanuši přetrvala staletí a dodnes se traduje, že má léčivou moc. Díky tomu a zázraku, který doprovázel nález svatostí, ji lidé nazývají svatou.

Příspěvek

V současné době je voda z této studny závadná, může způsobit průjem.