foto 15. 3. 2021
Otvor do skály

Místní pověst literárně sepsáná 20. 2. 2009
Lokalizace: Žimrovice - předměstí, Hradec nad Moravicí, Moravskoslezský kraj, Česká republika Souřadnice - šířka: 49.8606953N; délka: 17.8590261E;

Skálou v pověsti se míní Žimrovská skála, tyčí se nad silnicí mezi Hradcem nad Moravicí a Žimrovicemi. Kolem skály vede žlutě značená trasa od zámku do Branky. V tomto místě začíná Hanuše, jejíž části je tato skála. Na hřebenu je odbočka k vyhlídce na skále.

Rytíři na Hanuši

15. 3. 2021 - Místo otvoru do Žimrovské skály (součást Hanuše)

Byl mrazivý zimní den. Vločky sněhu poletovaly vzduchem jako bílé peří z roztržené peřiny. Stromy obalené sněhem praskaly mrazem a krajina byla přikryta silnou sněhovou vrstvou, místy dosahující výše dvou metrů.

Chaloupkám u lesa v Žimrovicích vyčníval jen vršek střechy a komín, ze kterého stoupal pás bílého kouře k nebesům. Byla to malá vesnička, čítající jen několik srubových chaloupek s šindelovými nebo i s doškovými střechami, obývané převážně rodinami dřevorubců. Ke každé z nich vedla úzká, prohrnutá cestička.

Čas pokročil a začalo se šeřit, tu počaly problikávat skrz okna mihotavé světélka loučí, které dodávaly vesničce pohádkový ráz.

Z nejvzdálenější chaloupky, která stála na pokraji lesa, vyběhla mladá žena a chvíli se rozhlížela po okolí, než ji studený vítr zahnal zpět do chalupy. Byla to chaloupka dřevorubce Sojky. Uvnitř chalupy byl stůl, pár lavic, police, truhla a almara. U ohniště seděla stařena, která něco míchala v kotlíku a druhou rukou kolébala v dřevěné kolébce asi roční batole.

S návratem mladé Sojkové vehnal poryv studeného větru do chalupy proud sněhových vloček. Sojková rychle přirazila dvéře, setřásla ze sebe sněhovou pokrývku a obrátila se k matce: „Matičko, mám divné tušení. Jakub se měl z lesa již dávno vrátit, snad se mu něco zlého nestalo?“

Stará žena po chvíli mlčení vyhrkla: „Není divu, v takové slotě prokousat se závějemi zabere mnohem více času, než obvykle. Nemaluj čerta na zeď!“ Sotva dopověděla, někdo zabušil na dveře. Sojková běžela otevřít. „To jsi ty, Martine a kde je můj muž?“

Mladý muž stál nehnutě s nepřítomným pohledem a v ruce rozpačitě ždímal beranici. „Tak už konečně pověz! Co se stalo?“ Vyhrkla rozčíleně mladá žena. „Stalo se neštěstí. Jakuba zabil padající buk, který se při kácení pod tíhou sněhu rozštípl.“ Žena zoufale zalomila rukama: „Pane Bože, já to tušila!“

A skácela se ve mdlobách na hliněnou podlahu. To se již do chaloupky hrnuly sousedky, které mladou ženu křísily, a snažili se ji utěšovat. „Co já nebohá si počnu sama s malým dítětem a starou matkou?“ Lamentovala procitnuvší žena. „Když je nouze nejvyšší, pomoc Boží nejbližší“ prohodila jedna ze sousedek, jejíž muž dělal lokaje na hradě.

„Zimu s naší pomocí přečkáte a na jaře ti službu u vrchnosti seženu. Včera muž povídal, že hradní páni shánějí pradlenu.“ Sojková se trochu uklidnila a vřele za nabídnutou pomoc sousedce děkovala. „Víš milá, tak to v životě chodí. Nikdo z nás nezná dne ani hodiny, kdy nás pán Bůh k sobě povolá, proto si musíme pomáhat!“ Pokračovala sousedka. „Je to jen jeho vůle, pán Bůh dal, pán Bůh vzal!“

Zima, i když toho roku byla zvlášť krutá, netrvala dlouho. S tajícími ledy se vydala mladá vdova na hrad žádat o službu.

Vrchnost ráda přijala do služby statnou mladou ženu. Ne darmo se říká, že čas je na rány nejlepším lékařem. Na hradě bylo práce více jak dost a tak se měla vdova co ohánět.

Jednoho krásného letního dne prala prádlo u jezu nedaleko Žimrovic. Ženu zabranou do práce náhle vyrušil hromový hlas. „Chceš jít ke mně do služby?“

Leknuvší se žena vyskočila od práce a v tu chvíli by se v ní krve nedořezal. Za ní stál rytíř v černém brnění, s červeným chocholem na přilbici, se stáhnutým hledím tak, že mu nebylo vidět do tváře a opětovně se tázal.

„Chceš jít ke mně, ženo, do služby? Nebudeš toho litovat, bohatě se ti za vykonanou práci odměním tak, že zbytek života strávíš v hojnosti i tvá rodina.“

Chvíli stála s otevřenými ústy jako Lotova žena, ale v zápětí ji tahle lákavá nabídka rozvázala jazyk a třesoucím se hlasem se zeptala: „O jakou službu se jedná a co řeknu vrchnosti, u které sloužím?“ Rytíř odvětil. „Nic se nestrachuj, o vše je postaráno, jen mne následuj a záhy sama uvidíš.“

Sojková souhlasně přikývla a jala se sbírat vybílené prádlo. Rytíř ji zarazil. „Všechno zanechej a následuj mne. Jestli ti nebude služba u mne po chuti, můžeš se kdykoliv vrátit!“ Sojková jako omámená poslušně rytíře následovala k blízké skále na pokraji lesa zvaného Hanuše.

Když stanuli před skálou, rytíř pozvedl pravici a skála se rozestoupila. Prošli klenutou bránou dovnitř a skála se sama za nimi zavřela.

Po chvíli chůze se octli v nádherné síni, jejíž klenby i podlahy byly zhotoveny z bílého mramoru, zdobeného zlatými ornamenty. Po bocích v přepychových stáních stáli osedlaní koně a vedle nich spící rytíři v plné zbroji. I když se nacházeli ve skalních prostorách, síň byla ozářena neznámým světlem.

Vdově z té nádhery přecházel zrak. Náhle ji však vyrušil hlas rytíře. „Když zde řádně uklidíš, bohatá odměna tě nemine.“ Vdova zvyklá těžké práci, okamžitě se s chutí pustila do díla. Netrvalo dlouho a jeskynní síň zářila čistotou. Rytíř vdově poděkoval a odměnou za práci ji podával naplněnou nůši s tím, že ji nesmí otevříti, ani do ní nahlédnouti dříve, než bude doma.

I když by se ráda rytíře na různé věci, které ji vrtaly v hlavě, zeptala, strach byl přece jen mocnější a zvítězil nad zvědavostí.

Stejně se cítila jako na trní z obavy o dítě, které nechala na starost své matce. Spěšně rytíři poděkovala a přislíbila, že se bude držet jeho nařízení, nato ji rytíř vyvedl ze skály. Na odchodu ji ještě jednou připomněl, ať nůši za žádnou cenu neotvírá dříve, než bude doma.

I když žena spěchala, první její kroky vedly k řece podívat se na prádlo, ale jaké bylo její zděšení, když na louce místo bílého prádla, pár špinavých cárů leželo. Nemohla tomu uvěřit, že za jeden den co ve skále uklízela, by mohlo být prádlo zničené.

S obavami pospíchala domů. Nůše, kterou nesla, se jí zdála být stále lehčí. Nakonec ji přemohla nedůvěra a zvědavost. Otevřela nůši a místo slíbené odměny, bylo v ní jen suché listí.

Začala bědovat. „Co si já nebohá počnu, panské prádlo zničené, místo odměny kupa suchého listí!“ Vysypala nůši a s hrůzou běžela domů.

Ve vesnici na ni sousedé hleděli, jako by byla přízrak, nikdo již s jejím návratem nepočítal, neboť od jejího odchodu uplynul právě rok.

Nešťastná žena vběhla do chalupy a plačíc vyprávěla matce, jaké neštěstí ji potkalo. V návalu hněvu uchopila nůši a mrštila s ní do kouta. V tom něco zazvonilo a po podlaze se kutálely zlaťáky, zřejmě v nůši trochu listí zůstalo. Zlaťáků bylo dost na to, aby žena žila v blahobytu i se svou rodinou do konce života.