Místní pověst literárně sepsáná 24. 4. 2012
Lokalizace: původní hrad, Hradec nad Moravicí, Moravskoslezský kraj, Česká republika
Datování: královna Kunhuta žila na Hradci 1279 až 1281

O královně Kunhutě

Foto 26. 8. 2018 - Z doby královny Kunhuty se na Hradci takřka nic nedochovalo. Původní kamenný hrad, který postavil její otec, byl přestavován - Bílý zámek. Jihovýchodní roh Bílého zámku je pravděpodobně pozůstatek zdi hradu. Svědčí o tom tloušťka zdi a opory zdi, protože tehdejší kamenné zdi nebyly pevné.

I. Pozdní host

Byl teplý jarní den léta páně 1279. V hodovní síni hradeckého hradu seděl purkrabí Kuna z Kunštátu spolu s kaplanem Vernerem v čilé rozpravě nad rozloženými listinami, jež před chvílí výběrčí před něj předložil. Pan Kuna byl zasmušilý a bedlivě pročítal položku po položce. „Jde to s námi pěkně s kopce, milý kaplane, za chvíli nebudeme mít co strčit do úst.“

„Snad by tak nevadilo, kdyby to šlo s kopce jenom s námi, ale celé království po porážce krále Přemysla je na tom více jak zle:“ opáčil kaplan.

Venku se zvedl silný vítr, jenž s lomozem přibouchl otevřené okno tak, že se málem vysypala vitráž. Během chvíle se setmělo a celá krajina ztichla. Ve vzduchu bylo cítit napětí. V zápětí se zablýsklo a síní se rozléhal rachot hromu. Purkrabí nevrle zavrčel pod vousy: „Však nikdy ještě nebylo tak zle, aby nemohlo být ještě hůře!“

Kaplan při druhém poryvu větru vyskočil od stolu a přibouchl okno právě ve chvíli, kdy na sklo začaly bubnovat ledové kroupy. „Pán Bůh s námi a zlý pryč!“ Vykřikl a počal se horečně křižovat. Purkrabí pozvedl zamračené čelo od listin, na kterých přes slabé mihotavé světlo svíce nebylo téměř nic viděti, a povolal stolovníka, aby donesl ze sklepa víno se slovy. „Budeme držet černou hodinku tak, aby nám při ní příliš nevyschlo v krku.“

Po chvíli se stolovník objevil s konvicí vína a hlásil, že právě dorazil na hrad vrchní lovčí. „Ať vejde, přichází jako na zavolanou!“ Poroučel purkrabí. Stolovník nalil panstvu do pohárů vína. Než stačil konvici postavit, obořil se na něj purkrabí: „Nalij i třetí pohár! Přece vrchní lovčí nebude s námi sedět po suchu!“

Stolovník po nalití vína se s uctivou poklonou odporoučel. Za malý okamžik se objevil ve dveřích komoří a uváděl. „Vrchní lovčí pan Ješek z Holasovic!“ Do místnosti vstoupil promočený muž, jenž se více vodníkovi podobal než vrchnímu lovčímu. „Pozdrav Pán Bůh ve spolek!“ Purkrabí si neodpustil poznámku. „Cože tak důležitého přimělo pana Ješka k návštěvě hradu v takové slotě?“

Ješek shodil z ramen promočený plášť, odložil klobouk se sokolím pérem a přistoupil ke krbu, aby se osušil. „Dovezl jsem do hradní kuchyně uloveného jelena a sele divočáka. Dobře vím, že to není žádná velká sláva. Lovu se nedaří, zvěř je plašená pytláky a soldateskou vracející se z bitvy u Suchých Krůt, která loupežemi a mordy již rok sužuje prostý lid.“

„Samé Jobovy zvěsti, kdy se již konečně mé uši dočkají příjemnějších zpráv? Hrozím se toho, jak se budu muset zodpovídat panu Mikuláši, až se dá - li Bůh, ze zajetí v Uhrách domů vrátí. Chudák pan Mikuláš snad se nám vrátí z Uher zdravý. Jeho pomoc otci byla marná, málem to životem zaplatil.“

Kaplan podotkl: „Kdo mečem zachází, ten s ním také schází. Neměl se král Přemysl stavět v boji proti římskému císaři. Jistě by nebylo české zemi tak zle.“

Tato slova purkrabího velmi popudila. Obrátil se na kaplana se slovy, jež procedil skrz zaťaté zuby. „Je lépe v boji zemříti, než v područí žíti! Velikou vinu, na tom co se stalo, nese církev svatá, která se moci krále Přemysla Otakara obávala natolik, že zvolila bezvýznamné švábské hrabátko Rudolfa císařem římským. I právo volit bylo Přemyslovi odepřeno. Tuto urážku nemohl král jen tak lehce překousnout!“

> V tom se vmísil do rozhovoru lovčí, jenž právě přisedl a mlaskavě vychutnával lahodný mok. „Není zrovna pravdou, že král Přemysl nebyl k volbě císaře přizván, spíše jeho hrdost mu to nedovolila, ale považoval za mnohem důležitější zjednat si pořádek v zemi. Vzpouru Vítkovců sice potlačil, ale současně ztratil mnoho silných spojenců.“

„Zajisté, že máte pravdu, pane Ješku, přitakal purkrabí, ale kdo jiný než král by panovačné Vítkovice zastavil. Nestačily jim obrovské majetky, po lesku koruny se jim zachtělo, a když toho nemoha dosáhnout, po vlastním knížectví touží. Zejména pan Záviš z Falklštejna! Od toho bych to nikdy nečekal. Neštítil se zradit svého pána a přítele.“

„Jakého přítele?“ Ušklíbl se lovčí. „Již dlouhou dobu se proslýchá, že byl hlavně jen k ruce královně a to nejen k ruce. Žárlivost ho popudila, jen aby se zbavil soka a zaujal jeho místo.“ Kaplan pozvedl výstražně ukazováček a děl: „Boží mlýny melou pomalu, ale jistě! Však se jim dostalo, čeho si zasloužili.“ „Jistě otče.“ Opáčil Ješek. „Boží mlýny melou sice jistě, ale značně pomalu. Proto se jim musí mnohdy pomoci.“

Záviš uprchl s mnohými soukmenovci za hranice království jen proto, aby se vyhnul spravedlivému trestu a nadále mohl beztrestně intrikovat proti králi. I pan Jaroslav ze Šternberku se na lovu zmínil, že „Záviš před bitvou polské zbrojnoše uplatil, aby vnesli zmatek v šiky pana Miloty z Dědic, který k obchvatu nepřítele velel a ne k hanebnému útěku, jak mnozí nyní tvrdí.“

Purkrabí se zachmuřil. „Moc bych za to nedal, že Rudolfovi prozradil slabiny vojska českého, znaje velice dobře Přemyslovu bojovou taktiku. Což dovedlo Rudolfa k zákeřnému vpádu říšské zálohy v bok českého voje, proti veškerým rytířským zásadám. Však zlaté ostruhy za své pikle nezískal, ba naopak, u císaře padl jako zrádce v opovržení.“

Kaplan dodal: „Jistě, císař Rudolf není tak hloupý, aby si na prsou hada hřál. Cítí v něm budoucí nebezpečí, neboť kdo odměny ani za zradu nežádá, tak takovému nic svaté není.“

„Mám obavy, jaké časy naši zemi ještě čekají.“ „Nic dobrého!“ odvětil purkrabí „Pokud nebudeme mít svého krále, který by pořádek v zemi znovu nastolil a vyhnal Branibory z Čech a hordy Kumánů z Moravy.“

Po těchto slovech sáhl po konvici, jejíž obsah při takto vyčerpávajícím dialogu zmizel. Povolal stolovníka, aby konvici doplnil a zařídil pro panstvo v hradní kuchyni večeři.

Ješek se otázal: „Nevím, jak může mladičký následník trůnu princ Václav sjednat v zemi pořádek, když jeho poručníkem je Ota Braniborský, ta největší pijavice na těle národa, kterému jen o drancování českého království jde a v současné době se rvou jako dva supi s Jindřichem Vratislavským o poručnictví? Nevím o nikom, kdo by se zasadil, aby kralevic Václav se svou matkou byl z vězení na Bezdězu propuštěn.“

Purkrabí, poněkud podrážděn touto řečí, stroze odvětil. „Je snad na císaři Rudolfovi, aby své léno ochránil a manželovi své dcery Guty královský stolec zajistil. Je mu také jistě známo, že za života krále Přemysla z něho Ota tyl a neváhal ho za to odměnou zraditi, když mu neposkytl přislíbenou pomoc v bitvě.“

Mezi tím se venku vyjasnilo a pramen paprsků zapadajícího slunce pronikl vitráží do hradní síně. Navrátivší se stolovník otevřel okna a do síně vnikl proud svěžího jarního vzduchu. Služebnictvo začalo podávat na stůl jehněčí pečeni, pečené kvíčaly a zvěřinovou paštiku.

Panstvo i při jídle pokračovalo v započatém rozhovoru. Tu se dostal na přetřes i pan Berthold z Emmemberku, kterému hanebná smrt českého krále byla přičítána jako pomsta za bratra, kterého Přemysl dal před časem popraviti. S množstvím vypitého vína narůstala i statečnost pánů a jak se říká, po bitvě bývá každý generálem. Rozhovor by se jistě protáhl do pozdních nočních hodin, kdyby jej nepřerušil z venku doléhající hlas hlásného.

„Koho to sem čerti nesou v takovou hodinu?“ Podivil se purkrabí. Kaplan se po těchto slovech chvatně pokřižoval. Po chvíli se rozléhalo řinčení ostruh po dláždění hradních chodeb. Do síně vstoupil komoří a ohlásil královského posla, který spěšně vstoupil a předal purkrabímu zapečetěnou listinu opatřenou královskou pečetí. Purkrabí se obrátil na komořího a požádal ho, aby setrval, rovněž povolal písaře.

Rozpečetil listinu a hltavě četl. „To jsou mi noviny:“ Udiveně kroutil hlavou. „Císař nechal mrtvolu našeho krále do Znojma převézt a zítřejšího dne má být konečně důstojně pohřben, ale co je pro nás nejdůležitější, královna Kunhuta po pohřbu přijede na hradecké panství, což jí sám císař povolil.“

Ješek se ušklíbl. „Kde se najednou vzala ta císařská velkodušnost? Leda, že by mu krásná mladá vdova učarovala.“ „Ať tak či onak, zítřejší den bude perný, čeká nás mnoho příprav na přijetí královny, z čehož, abych byl upřímný, nejsem nikterak nadšen. Mnohem raději bych uvítal příchod svého pána, vévody Mikuláše!“ Prohodil pod vousy purkrabí tak, aby jej slyšelo jen nejbližší okolí.

Potom se obrátil k písaři. „Písaři můžeš odejít, tato depeše je spíše rozkazem, čili není zapotřebí na ni odpovídat!“ Komořího požádal, ať se postará o kurýra a sám se jal vroucně loučiti se svými spolustolovníky. „Ráno je moudřejší večera, hlavně zítra bude zvlášť zapotřebí vaší pomoci.“

Příští den již od časného rána probíhaly horečné přípravy na příjezd královny. Uklízelo se nádvoří, v komnatách, síních i stájích. Služebnictvo pobíhalo, každý se snažil, aby se zhostil svého úkolu co možná nejlépe. Hrad po dva dny připomínal jedno veliké mraveniště.

II. Příjezd královny

Slunce již stálo vysoko nad obzorem, když malebným údolím řeky Moravice, směrem k hradu Vikštejnu přijížděla královská družina vedena pánem Milotou z Dědic. Královna Kunhuta se cestou kochala krásou zdejší přírody, náhle ji vyrušil rázný povel k zastavení.

Družinu zastavil tmavý dým, jenž se vznášel vysoko nad údolím. „Co se přihodilo?“ Tázala se královna pána Miloty, jenž jel po boku jejího vozu. Pan Milota starostlivě odvětil: „Vidíte milosti na obzoru ten dým? Mám takové zlé tušení, pro jistotu vyšlu skupinu jezdců, aby zjistila, co se tam stalo.“

Sotva dopověděl, z houštiny vedle cesty vyběhla dívčina v rozedraném šatě, její dlouhé černé vlasy i spanilý obličej barvily praménky stékající krve. Padla na kolena před kopyta koně pána Miloty, zalomila rukama a s posledních sil vykřikla: „Pro pána Boha, pomozte!“ A skácela se ve mdlobách na zem.

Královna dala pokyn svému ranhojiči, aby za pomoci dvou dvorních dam, které ji na cestě provázely, zraněnou dívku ošetřil. Sotva stačili dívku odnést, vyrazil z houštiny Kumán, jedoucí na nízkém koni, v ruce držel kopí, jež po obou stranách zdobily dlouhé ženské vlasy.

Jakmile viděl před sebou družinu jezdců v plné zbroji, zarazil koně, který se na místě vzepjal. Překvapením vykřikl několik nesrozumitelných slov a snažil se uniknout. Než stačil koně otočit, vyrazil pán Milota s obnaženým mečem a ťal pronásledovatele do šíje s takovou silou, že jeho hlava odpadla od těla jako shnilá hruška se stromu. Z hrdla mu vytryskl proud krve a splašený kůň s bezhlavým jezdcem zmizel v hlubinách lesa.

„Prokletý pohanský pes!“ Ulevil si pán Milota, majíce ještě v živé paměti krvavou lázeň od Suchých Krůt, kterou Kumáni připravili jeho šiku. Spěšně povolal k sobě pána Herborta s Fulštejna, aby s pěticí jezdců jel na místo, odkud se valil čpící černý dým.

„Buďte obezřetní, neboť nyní již víte, s kým máme tu čest a kdo ví, jak četná je ta pohanská cháska!“ Volal za odjíždějícími jezdci. Jezdci za chvíli dorazili k nevelké usedlosti, ale takový obraz jaký uzřeli, se nemohl vyskytnout ani v tom nejhrůznějším snu.

Na louce před skromným stavením, mezi dvojicí mladých jasanů, byl asi dva metry nad zemí za ruce připoutaný muž, zřejmě hospodář. Pod ním hořela hranice, jejíž plameny olizovaly jeho již bezvládné tělo. Dva Kumáni přihazovali na hranici polena dříví a byli zabráni do svého katovského díla natolik, že si ani nepovšimli přijíždějících jezdců.

U prahu stavení ležela v kaluži krve téměř nahá žena, jejíž tělo jen z části zakrývaly cáry oděvu prosáklého krví. Opodál na špičatém kůlu bylo nabodnuto asi dvouroční batole. Jeden Kumán právě vycházel ze stavení, když spatřil přijíždějící jezdce, vykřikl, aby varoval své druhy. Vytrhl z toulce šíp, však aniž by ho stačil založit do svého luku, vržené kopí mu prolétlo hrdlem a hrotem jej přibilo k veřejím dveří. Zbývající dva vyrušeni, zanechali svého krvavého díla a zděšeni převahou protivníka, snažili se ze všech sil doběhnout ke svým koním, které měli uvázané opodál, ale tu se již na ně sypaly rány ze všech stran.

Po chvíli řinčení zbroje utichlo a v údolí se rozhostilo posvátné ticho. Pan Herbort dal příkaz dvěma jezdcům, aby mrtvá těla hospodáře a jeho rodiny byla řádně pohřbena. „A co máme udělat s těmi pohanskými psy?“ Otázal se jeden ze zbrojnošů. „Ty hoďte na hranici, kterou si sami připravili. Přece nebudete jejich mršinami znesvěcovat zemi!“ Po těchto slovech se pan Herbort se zbývajícími jezdci navracel zpět k družině.

Mezi tím se dívka probrala ze mdlob, ale byla očividně v šoku. Když si po chvíli vzpomněla na to, co se přihodilo, propadla v usedavý pláč. Dvorní dámy dívku utěšovaly, že už jí nic nehrozí a že je tady v bezpečí. „Kde jsou mí rodiče a bratříček, co se s nimi stalo?“ Tázala se zajíkající dívka, a aniž se jí dostalo odpovědi, volala: „Matičko! Matičko má zlatá!“ A po tváři se jí řinuly potoky slz.

V tom přicházela královna, dívčina ustala v pláči a chvíli na ni mlčky hleděla s vytřeštěnýma očima. „Kdo je tato krásná paní?“ „To je naše královna.“ Odpověděla jedna z dvorních dam. „Královna? A já si myslela, že je to Panenka Marie.“

Královna se pousmála, pohladila dívku po vlasech a zeptala se jí na jméno. Dívčina si utřela slzy a třesoucím se hlasem odpověděla: „Jmenuji se Liběna, vzácná paní a zachránili jste mé rodiče?“ Zeptala se starostlivě dívka. „Poslala jsem jim pomoc, snad dorazila včas.“ Odpověděla královna: „Ale nyní mi musíš vyprávět, co se vlastně přihodilo.“

Dívka začala královně vyprávět. „Brzy ráno, jako ostatně každý, den jsem šla do nedaleké lesní studánky pro vodu a když jsem se vracela, spatřila jsem, jak před domem čtyři ozbrojenci tloukli mého otce, ten mne na štěstí zahlédl a stačil mne varovat. Při útěku jsem se ohlédla a viděla, jak jeden z nich vysedá na koně a jal se mne pronásledovat. Prodírala jsem se trnitým houštím, několikrát jsem upadla a zranila se o kámen.“ Na nic víc si již dívka nedokázala vzpomenout, ale to se již vracel pan Herbort se zbývajícími jezdci.

Zarazil koně před královnou a na dotaz, jak pořídili, chvíli mlčel, ale z výrazu jeho obličeje bylo možno vyčíst, že se jim nepodařilo již nikoho zachránit. Dívčina propadla v usedavý pláč: „Co si já ubohá sama na tomto světě počnu?“ Bědovala. Královna ji utěšovala.

„U mého dvora se pro tak milou dívku místo jistě najde, já sama se o to postarám.“ Slíbila královna, jíž se dívka od samotného počátku zamlouvala. Dívčina padla na kolena a z vděčnosti líbala královně ruce. Královna dala příkaz dvorním damám, aby dívku převlékly do slušných šatů.

Když dívku ustrojily, nikdo by nepoznal, že je prostého původu. Její půvaby krásný šat jen znásobil. Pan Milota přistoupil ke královně a pokorně upozornil na pokročilý čas. Se zapadajícím sluncem obzor ozdobily červánky, v tu dobu se královská družina blížila k hradu Vikštejnu, kde již byli netrpělivě očekáváni.

Královnu uvítal se všemi pompami hradní pán Vítek z Kravař. Před uchystaným pohoštěním představil královně svou manželku a děti. Mladší dceru Kateřinu a syna Hanuše. U večeře vyprávěl pán Milota, jaké dobrodružství je potkalo cestou. Královna, jakoby omluvou, při této příležitosti podotkla, že na Vikštejně měli plánovanou jen krátkou zastávku, ale pod vlivem seběhnuvších se událostí budou muset setrvat do rána.

Pan Vítek se dvorně královně uklonil a řekl: „Milosti bude mi nesmírnou ctí, dovolil jsem si pro vás připraviti komnaty, neboť jsem předpokládal, že v tuto pozdní hodinu nebudete pokračovat v cestě.“

Královně při rozhovoru neušlo, s jakým zalíbením syn pana Vítka sledoval Liběnu. Liběna cudně klopila oči a ruměnec jí zaléval tváře. Bylo zjevné, že se dívce mladý pán také líbí.

Pan Vítek se neopomenul královny otázat na zdraví králevice Václava. Královna se slzami v očích popisovala věznění na Bezdězu, a že před jejím odjezdem Ota nechal Václava převézt do Braniborska, aniž by se mohl pohřbu svého otce zúčastnit. Chvíli se dlouze zamyslila, zřejmě ji zvolené téma nebylo příjemné. „A nyní je čas k odpočinku!“ Přerušila rázně rozhovor, což byl současně povel pro dvorní dámy, které okamžitě povstaly od stolu, aby ji doprovodily.

Brzy ráno se chystala královská družina na cestu. Pan Vítek se srdečně loučil s královnou a všemi způsoby jí dával najevo svoji oddanost. Královna se jenom zmínila, že musí rozšířit svůj fraucimor a pan Vítek jí ihned nabídl k službám svou dceru. Povšimla si Hanuše, jak smutně pozoruje přípravy k odjezdu, nespouštěje očí s krásné Liběny. „I panoš by se mi hodil.“

Hanuš, aniž čekal na rozhodnutí otce, usmál se a běžel se chystat na cestu. Pan Vítek chtěl něco podotknout, ale královna jej předešla slovy: „Inu to víte, pane Vítku, to je to krásné mládí.“ A tajůplně se usmála. Hradní pán, aniž by pochopil, kam královna míří, srdečně děkoval. „Milosti, je mi nesmírnou ctí, alespoň se děti naučí dvorním mravům. Vlastním také kus lesa se statkem v sousedství hradeckého panství, kde v dnešní pohnuté době je zapotřebí dozoru, což by Hanuš při službě mohl zastat.“

„Ničeho se neobávejte, sama ráda na děti dohlédnu a bude li zapotřebí, pošlu vám zavčas vzkaz.“ Pan Milota dal povel k další cestě. Byl spuštěn padací most a družina se vydala údolím řeky Moravice na hradecký hrad. Hanuš se dal s Liběnou do hovoru. Ti dva se k sobě chovali tak, jako by se již znali odedávna. Cesta krásnou krajinou rychle ubíhala a za necelé dvě hodiny družina přijížděla k bráně hradeckého hradu, kde je čekalo slavnostní uvítání.

Na prostranství před vstupní branou vítali královnu obyvatelé podhradí a okolních obcí v čele s kaplanem. Družičky z košíčků házely před přijíždějící královnu jarní květy. Na nádvoří bylo nastoupeno veškeré hradní služebnictvo, včetně posádky, která v této době čítala kolem dvaceti mužů.

Zraky všech se upíraly k vozu, v němž přijížděla královna. Z vozu vystoupila krásná mladá žena, na jejíž sličné tváři nezanechalo vězení ani prožité útrapy žádné stopy. Purkrabí se hluboce královně uklonil a přednesl sice uctivou, leč velmi strohou uvítací řeč. Královna poděkovala za přivítání, a aniž by žádala odpočinku, započala s prohlídkou hradu.

Hradem ji provázel purkrabí s písařem a pan Milota z Dědic. Písař nestačil zapisovati změny, které královna žádala. Purkrabí se při každé navrhované změně zatvářil tak, jako by ho bodli šídlem do zadnice. Královnině oku neušlo jak se purkrabí tváří a prohodila. „Je zcela evidentní, že zde dlouhou dobu nevládla ženská ruka.“

Po těchto slovech se pan Kuna osmělil královně oponovat. „Milosti hradní pokladna zeje prázdnotou a také nevím, zda by se všemi těmito změnami souhlasil pan Mikuláš.“ Královna podrážděně odvětila. „Co se týká peněz, snad má královská renta na to postačí a můj syn jistě uvítá žádoucí změny, ostatní je již vaše starost. Nebo snad již na to nestačíte?“

Poslední pronesená slova ťala přímo do živého. Purkrabí se uklonil s omluvou. „Vaše milost jistě omluví mou smělost, ale mé obavy pramení ze současné situace, která není zrovna moc růžová.“

Královna se pousmála a pokračovala: „A to nás ještě čeká výkupné za mého syna. Musí mi nutně přispět svým podílem ostatní panstvo, je přece i v jejich zájmu svoboda budoucího panovníka. Jsem přece královna a můj dvůr má mít odpovídající úroveň za každé situace, nebo snad ne?“

„Jistě výsosti a ještě jednou snažně prosím za prominutí.“ S hlubokou úklonou pronesl purkrabí, ale z jeho tváře se snadno dal vyčíst nesouhlas s královninými slovy i to, jak celou situaci těžce nese.

Po důkladné prohlídce hradu se zastavili v konírnách. Královně se nejvíce líbil vraník, zřejmě arabského původu. Pan Milota pohlédl na purkrabího, který chtěl něco podotknout a rychle jej v řeči předešel. „To je jistě oblíbený kůň pana vévody Mikuláše.“ Purkrabí jen mlčky přikývl. Po prohlídce stájí se odebrala královna s doprovodem do hodovní síně, kde byla přichystána slavnostní tabule.

Pan Milota šel vedle purkrabího a po cestě prohodil, dávaje pozor, aby to nezaslechl někdo nepovolaný: „Pan Kuna jistě brzy přivykne královniným vrtochům.“ Purkrabí vyhrkl. „Tak to tedy nikdy!“ Pan Milota nevěřícně zakroutil hlavou. „Tak to narazí, k vaší škodě, kosa na kámen.“ „V mém věku se dá jen velmi těžce sloužit dvěma pánům. Sloužit královně a při tom zachovat věrnost panu Mikuláši. Starý strom se již těžce ohýbá.“ Vzdychl purkrabí.

„To všechno snad vyřeší za nás čas.“ Podotkl pan Milota, ale to již panstvo vcházelo do hodovní síně. Po jídle služebnictvo pokračovalo v drobných úpravách, které královna neodkladně vyžadovala, až do večera. Po večeři, když se královna odhodlala k odpočinku, sešel se v hradním sklípku purkrabí, kaplan, vrchní lovčí a přizvali také pana Milotu z Dědic a Herbota z Fulštejna, aby jim pravdivě, jako přímí účastníci, vyprávěli o nešťastné bitvě u Suchých Krůt.

„Máte znamenité víno.“ Započal rozhovor pan Milota. „Pan Mikuláš má v oblibě zvlášť dobrá vína.“ Odpověděl purkrabí. „Jak je vidět, nejste moc nadšen přítomností královny.“ Pokračoval v rozhovoru. „Královna by mi vůbec nevadila, kdyby si hradecký hrad nepletla s pražským za života krále Přemysla.“

„Možná si chce na Hradci vynahradit dobu, kterou strávila ve vězení.“ Prohodil kaplan.

„Snad máte otče pravdu, ale měla by respektovat stav, v jakém se nyní naše království nachází! Jen si představte, na pozítří si chtěla pozvat místní šlechtu s tím, že se musí co nejdříve seznámit se sousedy a potom s panstvím. Jsem rád, že jsem ji přesvědčil, aby svůj názor přehodnotila, neboť v tak krátkém čase se nedají přípravy na tak četnou návštěvu absolutně stihnout. Nejvíce mi vadí, že brzy zapomněla na svého manžela, neboť se vůbec nechová jako truchlící vdova.“

Pan Milota se krátce zamyslil a na obhajobu královny řekl. „Zdá se mi, že pan purkrabí je příliš zaujatý. Naše královna je dobrosrdečná, přizpůsobivá a na to, aby do konce života truchlila, je ještě příliš mladá. Vždyť od smrti krále již uplynul rok.“

Ješek se ušklíbl. „Co je tedy pravdy na tom, že měla královna milostný vztah s panem Závišem již za života krále? A také před bitvou nezískala pro svého manžela zastání u uherského dvora, z něhož pochází a kde má určitý vliv?“

„To všechno jsou jen klevety těch, kteří se nemohou smířit se skutečností. Hodně si král Přemysl zavinil sám svou přílišnou hrdostí a neústupností. Prosil jsem ho ještě před bitvou, vida několikanásobnou přesilu nepřítele, aby zvolil moment překvapení a napadl Rudolfa v táboře. Jenže králi hrdost nedovolila, aby se dopustil nějakého úskoku, vyžadoval čestný rytířský boj. A jak to dopadlo, dobře víme. Čeho se nedopustil český král, toho se dopustil nepřítel. Co je tedy po nějakých rytířských zásadách? Nejvíce mi vadí, že různé pomluvy šíří hlavně ti, kteří se bitvě vyhnuli, aby tím zakryli svou zbabělost. Já sám do dnešního dne nemohu pochopit, jak mohl v bitvě nastat tak náhlý zvrat právě ve chvíli, když naše vojsko nabývalo převahu nad nepřítelem, což nemohl způsobit jenom nečekaný výpad zálohy nepřítele. Myslím si, že mnoho způsobila nekázeň mého šiku, hlavně polských žoldnéřů. Jak si lze jinak vysvětlit, že povel k obchvatu, byl zaměněn za povel k ústupu? Zúčastnil jsem se již několika bitev, ale takovou krvavou řež, jaká byla u Suchých Krůt, jsem ještě nezažil. Nedivím se, že v takové bojové vřavě, kde člověk musel dávat pozor na to, kdo je nepřítel a kdo spolubojovník, došlo ke zmatku. Také nemohu dát ruku do ohně za to, zda nebyla část mého šiku podplacena. Ať tak či onak, i když je to mrzuté, nedá se na tom již nic změnit.“

Pan Herbort podotkl: „Není přece možné čekat od najatých žoldáků, aby bojovali srdcem, když jim jen o peníze a válečnou kořist jde.“

Kaplan přispěl také svou troškou vody do mlýna slovy. „Sic transit gloria mundi, všechno na světě je pomíjivé, jen sláva Boží je věčná!“/Všechna sláva v poli tráva./

Pan Milota pokračoval. „A co se týká vztahu královny a pana Záviše, tomu bych velké váhy nepřikládal, to mohou být jen dvorní intriky a závist.“

Pan Ješek pochybovačně prohodil: „Jen aby tomu tak bylo. Není přece lidského šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. A propos:“ Obrátil náhle téma rozhovoru.

„Abych nezapomněl. Byl bych nesmírně potěšen, kdyby se páni zúčastnili zítřejšího lovu na černou zvěř, neboť hradní spíž zeje prázdnotou.“ Purkrabí odvětil. „Nesmírně rád se zúčastním pokud, královna nebude vyžadovat mé přítomnosti při prohlídce panství.“

„Tuto službu snad zastane komoří.“ Podotkl Ješek. Pan Milota byl zjevně nabídkou k lovu potěšen. „Musíme se na to řádně vyspat, aby byl zítřejší lov úspěšný.“

Kaplan se pousmál a popřál pánům šťastného lovu s tím, že ho zítra čekají jiné povinnosti, než ty světské a součastně vstal od stolu. Po něm se zvedli ostatní pánové a přejíce si dobré noci, rozcházeli se do svých komnat.

Ještě téhož dne z rána královna povolala k sobě Liběnu, Hanuše a jeho mladší sestru Kateřinu. Kateřinu zařadila mezi své dvorní dámy a seznámila ji s povinnostmi, které z toho vyplývají. Liběnu přijala na hrad jako služebnou. Hanuše svěřila do péče panu Milotovi, aby se pod jeho vedením zdokonalil v bojovém umění a strážní službě, ale s podmínkou, že ji bude kdykoliv k ruce, pokud toho bude zapotřebí.

III. Úspěšný lov

Již brzy ráno bylo na hradním nádvoří rušno. Řinčení zbroje se mísilo se štěkotem psí smečky a řehtáním osedlaných koní. Většina pánů, včetně pana Herborta z Fulštejna, pana Miloty z Dědic, Kuny z Kunštátu a několika přizvaných pánů ze sousedních panství se chystalo k lovu. Psář jen stěží udržel rozvášněnou psí smečku, která se již nemohla dočkat lovu.

V tuto dobu se také připravovala královna jen s malým doprovodem na projížďku okolím. Hanuš pomáhal s přípravami panu Milotovi a z jeho počínání bylo patrné, že se v lovu dobře vyzná. Často na lovu doprovázel svého otce, jenž byl dnešního dne také přítomen.

Vrchní lovčí seznamoval panstvo i jejich doprovod se způsobem dnešního lovu. Po chvíli příprav se rozléhal nádvořím zvuk rohu a panstvo vyjelo z hradu. Bez většího úspěchu prohnali první leče. Vrchní lovčí nezakrýval své obavy z neúspěšného lovu a právě ve chvíli, když se panu Milotovi se svými obavami svěřoval, vyrazil z houští statný šestnácterák.

Pan Milota mistrnou ranou z kuše jelena složil. Lovčí panu Milotovi popřál k mistrovské ráně a s úsměvem podotkl. „Hned je veseleji, jen aby nám to vydrželo, ale po divočácích jako by se slehla zem.“

Projížděli údolím zvané Lužkovec a až v rozbahněné půdě Kuního dolu narazili na první čerstvou stopu černé zvěře. Pan Ješek jezdce rozdělil na dvě skupiny, které obstoupily houštinu ze dvou stran, poté psář vypustil na stopu psí smečku. Za chvíli bylo slyšet štěkot psů a lomoz způsobený hnanou zvěří. V místě, kde stál pan Herbort, vyrazil statný kňour.

Z boku mu trčela část zlomeného kopí. Rozzuřený divočák, štvaný několika psy, se hnal přímo na koně pana Herborta. Psi se snažili poraněné zvíře strhnout, ale marně. Divočák se po jednom z nich v běhu ohnal a zasáhl ho svými zbraněmi tak nešťastně, že pes velkým obloukem s rozpáraným břichem dopadl na zem.

Kůň pana Herborta se vzepjal a překvapeného pána vyhodil ze sedla. To všechno se odehrálo během několika okamžiků. Právě v tu chvíli, když se rozzuřené zvíře chystalo k útoku na ležícího jezdce, který se marně snažil vyprostit ze třmenů, objevil se po jeho boku Hanuš a mocnou ranou sekery divočáka dorazil. Blížilo se poledne a tak pan Ješek dal povel k odpočinku. Tato leč byla velmi úspěšná. Bylo v ní uloveno šest kusů černé zvěře.

Po krátkém odpočinku si panstvo prohlédlo ulovenou zvěř, která se nakládala na připravený povoz. Pan Ješek panstvu poděkoval za úspěšný lov, seznámil je s počtem ulovené zvěře a současně spokojený s výsledkem lov ukončil: „Uloveno bylo pět srnců, jeden jelen a šest divočáků. Nechybělo mnoho a na výřadu se mohl objevit i pan Herbort z Fulštejna, ale díky statečnosti mladého pana Hanuše ušel jen o vlásek jisté smrti.“

Po těchto slovech pánové nešetřili chválou a barvitě si vzájemně vyprávěli zážitky z lovu. Spokojená družina se vracela na hrad, aby svůj lovecký úspěch náležitě oslavila. Po vydatném jídle se panstvo přesunulo do hradního sklípku. Zasedli k dubovému stolu a pokračovali ve vyprávění, co se komu zajímavého dnešního dne na lovu přihodilo. Lovecké umění pánů s množstvím vypitého vína narůstalo do neskutečných rozměrů. Vedle Hanuše seděl pan Vítek a z jeho řeči bylo patrno, jak je hrdý na mužný čin svého syna. Mladý Hanuš seděl jako na trní, netrpělivě vyhlížel návrat královny.

Královna obklopena malou družinou skládající se s dvorních dam, komořího, Liběny a několika ozbrojených jezdců, projížděla blízkým okolím. Bylo vidět, že zdejší krása přírody získala její srdce. Nešetřila chválou a obdivem nad krásnými přírodními zákoutími, na které ji hlavně Liběna, znalá dobře okolí, upozorňovala.

Slunce se chýlilo k západu, když hlásný na věži ohlásil příjezd královny. Sotva zazvonily podkovy koní královské družiny na dlažbě nádvoří, vyskočil Hanuš od stolu a běžel jim v ústrety. Pomohl galantně sesednout královně z koně. „Jaký byl dnešní lov, pane Hanuši?“ Otázala se královna, ale to již dobíhali ze sklípku ostatní páni, aby pozdravili královnu. „Milosti, úspěšný.“ Odpověděl Hanuš. V tom se přihrnul pan Milota, aby náležitě uvedl věci na pravou míru a nadšeně vylíčil statečný čin Hanuše.

Liběna s napětím naslouchala vyprávění pana Miloty, aniž si povšimla Hanuše, který k ní přistoupil a uchopil ji nepozorovaně za ruku. Dívka se zarděla a snažila se vyprostit z jeho dlaně. Zaskočený mladík trapnou situací rychle její ruku upustil, a aby odvrátil pozornost, skromně podotkl: „Milosti, pan Milota poněkud přehání, jistě by se zachoval každý z pánů stejně, být na mém místě.“

Královna se usmála a řekla: „Myslím si, že zrovna není na místě přílišná skromnost za čin, který si žádá odměnu.“ „Milosti, mou největší odměnou je zdařilý lov, a že všichni se navrátili zdrávi.“ „Těší mne, že mám u dvora tak zdatného a šlechetného panoše.“ Řekla královna a odebrala se svým doprovodem do hradu. Pánové se vrátili do sklípku, kde pokračovali v zábavě do pozdních nočních hodin. Příštího dne dopoledne se panstvo rozjíždělo na svá panství.

Hanuš využíval každé volné chvilky k tomu, aby se mohl setkat s Liběnou. A když se Liběna nemohla uvolnit, tak ji posílal vzkazy prostřednictvím své sestry. Neuplynul ještě ani měsíc a Liběna se přizpůsobila dvornímu chování tak, jako by byla rodilá šlechtična a nikdo z těch, co ji dříve neznal, by neuvěřil, že je prostého původu. Přátelský vztah mezi Hanušem a Liběnou brzy přerostl v lásku.

Kdykoliv Hanuš vyjížděl na kontrolu otcova statku, který se nacházel na protějším lesnatém svahu za řekou Moravicí, tu i Liběna hledala záminku, aby ji královna uvolnila. Za nějakou dobu se stala láska mladých lidí i místo jejich milostných schůzek veřejným tajemstvím. Zvlášť těžké rozhodování měla královna, která v obou mladých lidech našla zalíbení, ale musela rozhodnout již proto, že před časem dala slib Hanušovu otci.

Povolala k sobě Hanuše, aby jí sám řekl, jaký má k Liběně vztah. Hanuš královně přísahal, že jejich schůzky probíhají ve vší počestnosti, ale zapřít nemohl, že ji upřímně miluje. Královna jej vyslechla a pravila: „Jsem zpravena o tom, že tě otec zaslíbil panně ze Šternberku a já musím dbát slibu, který jsem tvému otci dala. Jistě by si nepřál, abys jednal proti jeho vůli. Pokud otec bude souhlasit, já sama nemám nic proti vašemu vztahu, i když odporuje zvyklostem, ale zatím vám ho musím, ač nerada zakázat. Můžeš však počítat s mojí přímluvou u svého otce.“

Zoufalý mladík chtěl ještě něco namítnout, ale královna mu již nedala příležitost a rozhovor rázně ukončila slovy. „Můžeš jít, taková je moje vůle!“ Svou vůli posléze sdělila i Liběně, ne sice tak stroze, spíše se ji snažila utěšit a vysvětlit, že ve vyšších kruzích je dané slovo zákonem. Liběna si to ale vyložila po svém tím, že hlavním důvodem královnina zákazu je její prostý původ. To byla pro nebohou dívku další krutá rána. I když svůj žal nedávala nikterak svému okolí najevo, mnoho bezedných nocí proplakala. Nepomohly ani slova útěchy královny, že není všem dnům konec, že jsou ještě mladí a u dvora je spoustu nezadaných pánů, kteří takovou krasavici rádi požádají o ruku.

Lidská zloba a závist nezná mezí. I když si své povinnosti plnila vzorně, přesto neušla mnohé jedovaté poznámce služebnictva, které nemohlo již delší dobu překousnout, že se prostá dívka těší takové přízni u královny a aby toho nebylo ještě dost, začal se o ni ucházet královský písař. Kde jen mohl, tak Liběně nadbíhal a sledoval ji na každém kroku. Vždy, když něco zjistil o mladém páru, náležitě se postaral, aby se to doneslo zavčas k uším královny.

Kapka ke kapce a číše brzy přeteče. Královně vzniklá situace přišla vhod, neboť se dověděla, že u uherského dvora touto dobou pobývá pan Záviš z Falklštejna. Pod záminkou zaslání depeše se žádostí o propuštění nevlastního syna Mikuláše z vězení, poslala i pozvání panu Záviši, aby přijel na hradecký hrad.

Nejvhodnějším kurýrem byl v současné době Hanuš. Doufala, že odloučení obou mladých lidí za nějakou dobu přinese kýžené ovoce a Liběna na Hanuše zapomene podle přísloví, sejde z očí, sejde z mysli. Za ranního úsvitu vyjížděl branou hradeckého hradu Hanuš, provázen dvěma jezdci s depeší do Uher, aniž měl možnost se s Liběnou rozloučit.

IV. Královský posel

Žalostná byla cesta zpustošenou moravskou krajinou. Jezdci, vědomi si nebezpečí, které jim na každém kroku hrozilo od loupeživých hord, vyhýbali se možnosti střetu s nimi, pokud to jen šlo. Nocleh vyhledávali na hradech a tvrzích, které cestou míjeli, a když nebylo jinak možno, uchylovali se na noc pod ochranu lesa. Hanušovi se zdála cesta k uherskému dvoru nekonečná. Přemýšlel o Liběně a v hlavě se mu rojily chmurné myšlenky. Představa o tom, jak se otci svěří o své lásce, ho mučila nejvíce. Co si počne, když otec nebude s jeho volbou souhlasit? Co bude s Liběnou a co asi dělá nyní? Po několika dnech strastiplné cesty se přiblížili k uherské hranici.

Při projíždění lesnatým průsmykem je překvapila skupina jezdců. Hanuše vytrhl z myšlenek rázný povel k zastavení. Na obranu nemohlo být ani pomyšlení. Překvapené poselstvo bylo vyzváno ke složení zbraní. Hanuš vykřikl: „Jsme vyslanci královny Kunhuty!“

Velitel jízdní hlídky, aniž by na Hanušova slova bral zřetel, dal povel, aby ho následovali do nedalekého tábora. Jezdci přijížděli do nevelkého vojenského ležení, kde je velitel hlídky zavedl přímo k velitelskému stanu. Požádal je o chvíli strpení a sám do něj vstoupil.

Během několika minut vyšel provázen pánem v bohaté zbroji. Jaké bylo Hanušovo překvapení, když v něm poznal pana Jaroslava ze Šternberku. Pan Jaroslav vykřikl: „Pro pána Boha, Hanuši, jak je ten svět malý, kde ty se tady bereš?“ A zval Hanuše do svého stanu. „Povídej, co tě sem přivádí a co tvá rodina je zdráva?“

Hanuš se dal do vyprávění, ničeho nevynechal, jen o své lásce k Liběně raději pomlčel. Ze slušnosti se zeptal na zdraví panny Hedviky, která mu byla zaslíbena. Pan Jaroslav nešetřil chválou, v jakého statného rytíře Hanuš vyrostl a že mu bude ctí mít takového zetě.

Na omluvu za chování své jízdní hlídky začal rozčíleně Hanušovi líčit důvod vojenského tažení. „Konečně se císař Rudolf probral z letargie a spolu s českou a moravskou šlechtou začal čistit zemi od Braniborů a tatarské verbeže.“ Tu se ozval pan Beneš z Cvilína, který seděl po pravici pana Jaroslava: „Však se rozhodl poněkud pozdě, jistě pan Hanuš sám viděl na vlastní oči, jak je zpustošená Morava. Vyřiďte králi Ladislavovi naše vřelé díky za kumánské vši, které nám tu nasadil a my se jich musíme pracně zbavovat, zatím co on na hradu Gellértu pořádá rytířská klání a hostiny.“

Pan Jaroslav se vrátil k vysvětlení postupu své hlídky. „Není v zemi jenom cizích vetřelců, ale i mnozí pánové jako pan Fridrich ze Schonburku, zneužívají vzniklé situace a dali se na loupení. Nedivte se tedy, že vám hlídka nedůvěřovala. Konec dobrý, všechno dobré, pozvedněte pánové číše na zdraví kralevice Václava a dobré pořízení pánů u krále Ladislava!“

Brzy ráno se Hanuš s panem Jaroslavem rozloučil a pokračoval v cestě do Uher. Cestou se ještě setkali s družinou pana Jana z Michalovic, který byl pozván uherským králem na turnaj, a spolu s nimi cesta na Gellért v družném rozhovoru rychleji ubíhala. Pana Jana nikterak nepřekvapily noviny, které mu Hanuš sdělil. Bylo vidět, že je se současným děním velmi dobře obeznámený.

Spíše Hanuše zaujal vyprávěním o statečnosti pana Záviše. Jakým je skvělým bojovníkem, zejména v osobních soubojích a že nejednu dámu svým šarmem okouzlil. Pevně věřil, že se stane vítězem i nastávajícího turnaje, přičemž si hluboce povzdechl. „Ten člověk je snad spojen s ďáblem.“

Za nedlouho se před nimi na obzoru objevily věže Gellértu. Přijetí na královském dvoře bylo více než chladné. Nebýt přítomnosti pana Jana z Michalovic, bylo by s nimi jistě jednáno jako s nepřáteli. Stejně na přijetí u krále několik hodin čekali.

Mezi tím pan Hanuš vyhledal pana Záviše, kterému předal královnin list. Nemohl pochopit, po všem nepěkném, co o panu Záviši slyšel, že mu královna píše. A jak vůbec věděla, že je v tuto dobu na uherském dvoře?

O to více byl překvapen vřelým přijetím a při pohledu na šarmantního rytíře ztratil o něm veškeré pochybnosti a věřil, že se stal jen terčem pomluv. Při pročítání listu se tvář pana Záviše rozzářila a bylo zjevné, že je vzkazem velmi potěšen.

Po přečtení listu řekl: „Královna si přeje, abych přijel na hradecký hrad. Velice rád po ukončení turnaje pány doprovodím ke královně. Zatím pane Hanuši, přijměte mé upřímné pozvání na zítřejší klání, kterého se zúčastní i řada českých pánů.“

„Bude mi nesmírnou ctí přihlížet tak honosnému turnaji.“ Odvětil Hanuš, kterému právě komorník oznámil, že jeho veličenstvo, uherský král Ladislav IV. je očekává.

Přijetí u krále probíhalo v neméně chladném duchu, jakého se jim dostalo u dvora. Král převzal od Hanuše listinu, kterou mu zaslala královna Kunhuta. Rozpečetil ji a chvatně, aniž by projevil zájem o zdraví své sestry, přečetl její obsah. Načež pánům sdělil, že písemnou odpověď obdrží po ukončení turnaje, po řádném zvážení královniny žádosti.

Tím velmi krátkou audienci ukončil. Brzy ráno probíhaly drobné úpravy kolbiště. Královnou turnaje byla zvolena princezna Alžběta. Uherská krasavice lepých tvarů, dlouhých havranově černých vlasů a velikých mandlově hnědých očí, se stala perlou turnaje.

První den zápasily skupiny jezdců z různých panství. K veliké nelibosti uherského krále zvítězila česká družina. Druhým dnem probíhaly osobní souboje, ze kterých vítězně vyšel pan Záviš z Falklštejna.

S čím větším nadšením předávala princezna Alžběta věnec vítězi, tím více bylo znát na kyselé tváři krále Ladislava, že své dceři zazlívá její přílišnou náklonnost k panu Záviši, nemoha se smířiti s absolutním vítězstvím české šlechty.

Těžce nesli porážku i ostatní soupeři, z nichž se každý snažil porazit protivníka a tím předvést svou mužnost před davem přihlížejících dam, však obzvláště chtěli imponovat královně turnaje.

Po vyhlášení vítěze pozval král své hosty k slavnostní tabuli, k níž Hanuše s doprovodem nepřizval. Hanušovi posléze předal s patřičnou odměřeností písemnou odpověď komorník.

Z toho se dalo lehce vytušit, že zpráva pro královnu nebude nikterak příznivá. Ihned po obdržení odpovědi chystal se Hanuš i s panem Závišem, jenž se k jeho doprovodu připojil se dvěma zbrojnoši, na zpáteční cestu. Záviš se cestou projevil nejen jako statečný rytíř, ale i jako výborný společník. Srdce Hanuše si získal již během turnaje. Čím více rytíře poznával, tím více jej začínal obdivovat.

Cestou k domovu je provázela nelibá vůně spálenišť a místa, kde se nacházela nějaká mršina, označovaly hejna poletujících vran. Srdce zabolelo při pohledu na spálená pole. Úroda, jíž bylo v době hladu tolik zapotřebí, lehla na mnohých místech popelem.

I když pan Záviš cestou své společníky bavil veselými příběhy, Hanuš byl myšlenkami úplně mimo. Rytíř si zasmušilé tváře svého společníka po chvíli povšiml a zeptal se: „Co mladého pána trápí? Snad ne nepříznivé přijetí u uherského dvora nebo je to nešťastná láska?“ Hanuš se dal do vyprávění svého příběhu. Po chvíli jej Záviš přerušil: „Snad nebude tak zle, často se i zlo v dobro obrátí!“

Hanuš nesouhlasně zavrtěl hlavou: „To neznáte zásadovost mého otce, ten se dá jen těžce oblomit.“ Záviš obrátil téma rozhovoru otázkou na zdraví královny a jak se ji na hradeckém hradu žije. Zabráni do hovoru nepovšimli si, že jsou již od samotného výjezdu z Gellértu sledováni.

Cesta za příznivého počasí pánům rychle ubíhala. Záviš vyprávěl o nevděku krále Přemysla, který za jeho věrné služby, jež mu prokázal, se odvděčil tím, že nechal beztrestně plenit statky jeho rodu a mu samotnému tedy nic jiného nezbývalo, než se králi postavit na odpor. Také lhal, jak nabízel králi pomoc v boji proti císaři Rudolfovi a byl Přemyslem hrdě odmítnut.

Hanuš se nikterak netajil obavami o jejich bezpečnost. Vždyť si Záviš odvážel na dvou těžkých koních veliké bohatství ve zbroji a darech získaných od poražených soupeřů za vítězství v turnaji. Záviš jej uklidňoval: „Nebojím se cizích nepřátel, daleko horší jsou ti, kteří se do očí staví jako přátelé a při nejbližší příležitosti člověka zradí.“

Hanuše, jenž rytíři věřil každé slovo, ani v duchu nenapadlo, že poslední pronesený výrok patří tomu, co jej právě vyřkl. Při průjezdu Oderskými vrchy byla znát na koních i jezdcích patřičná únava. Hlavně těžcí koně pod tíhou neseného nákladu se začínali opožďovat a jezdcům jedoucím v čele družiny nezbývalo, než na ně místy čekat.

Při jedné takové zastávce překvapil čekající jezdce za nimi padající strom. Nacházeli se v lesní úžlabině v místě, které bylo pro přepad nejpříhodnější. Závišova reakce byla bleskurychlá. Ostruhami prudce pobídl svého koně a zvoláním: „Přepadení!“ Vyzval ostatní, aby jej následovali.

Proti nim se vyřítila skupina jezdců pod korouhví Haimana z Lichtenburka. Nastala krutá řež. Hanuš se nyní mohl přesvědčit na vlastní oči o Závišově statečnosti. Družině se podařilo prosekat i přes četná zranění, které v boji utržili. Jenom panu Záviši se záhadně rány vyhýbaly.

Tu si Hanuš vzpomněl na to, co říkal pan Jaroslav a hlavou mu proběhla myšlenka, zda není pan Záviš skutečně spojen s ďáblem. Jezdci se snažili mnohonásobné přesile pronásledovatelů uniknout. Aby se jim únik zdařil, museli obětovat i dva zbývající z jejich družiny, kteří nepřítele zdrželi. Záchranu našli v poslední chvíli za hradbami Fulneckého hradu.

Zde byl také Hanuš, jenž utržil v boji ošklivou sečnou ránu, řádně ošetřen. Při večeři Záviš vyprávěl o hanebném přepadení, jaké jim pan Haiman připravil. Vůbec si nepřipustil, že by se mohlo jednat i o něco jiného, než jen o loupež.

> Hradní pán Smil z Lichtenburka Záviše pozorně vyslechl a pravil s velikou obezřetností, aby hosta neurazil: „Pan Záviš má jistě pravdu, ale většina zdejší šlechty ho bere jako nepřítele a přičítá mu, že jeho zásluhou utrpěl král Přemysl hanebnou porážku v bitvě na Moravském poli. Tímto ovšem nechci ospravedlňovat Haimanův čin a schvalovat zákeřnost, s jakou vás napadl a také proto, že nemá právo sám někoho souditi. Ve své zaslepenosti z touhy po pomstě neuvážil, že napadl poselstvo královny.“

„Kdybych byl skutečně zrádcem, jistě by mne nepovolala do svých služeb sama královna!“ Hájil se Záviš.

Pan z Lichtenburka přitakal, ale stejně si o tom myslel své. Kdyby nebyl přítelem Hanušova otce, ztěží by nezvané hosty přijal. Příštího dne se chystali jezdci na cestu. Záviš srdečně děkoval hostiteli za ochranu a pohostinství. Hanuše se starostlivě otázal na to, co dělá jeho zranění. Hanuš se usmál a řekl: „To nic není, ale vy jste přišel o značné jmění.“

Záviš se po tomto výroku neubránil smíchu: „Málem jsme přišli o život a ty se staráš o ztracený majetek? Hlavně, že žijeme, to je nad všechny poklady tohoto světa. Majetek ať si vezme třeba čert. Však přísahám, že pánu Haimanovi nezůstanu nic dlužen a včerejší den mi zaplatí svou krví!“

Po těchto slovech pobídl pan Záviš svého koně a za chvíli oba jezdci zmizeli za obzorem. Liběna byla den ze dne smutnější. Čím déle trvalo odloučení, tím více narůstala touha po milém. Královna se snažila dívku více zaměstnat, aby přišla na jiné myšlenky, ale všechno její snažení bylo marné. Královský písař za nepřítomnosti Hanuše byl stále dotěrnější, když byl Hanuš Liběně na blízku, tak měl před svým sokem náležitý respekt a mohl jen pomlouvat a donášet.

Liběna si mnohdy na chování písaře královně stěžovala, ale marně, královna neměla pro její stížnosti uši, ba naopak, chování svého písaře omlouvala. Rovněž jí nevadilo při častých hostinách, které pořádala, když některý s přizvaných mladých šlechticů proti zásadám dvorní etiky, si k Liběně dovolil více než by mu příslušelo. Dávala tím dívce najevo, jak velice ji těší, že urození pánové projevují o ni zájem.

Jednoho dne, když odcházela Liběna s pláčem od královny, povšiml si jejího zármutku pan Kuna. Dívka se mu důvěrně svěřila s tím, co je příčinou jejího žalu. Purkrabí se na chvíli zamyslel, nevěda si rady, jak by nebohou dívku utěšil, řekl: „Jistě se již brzy pan Hanuš z Uher vrátí a nepříjemnou situaci s jeho pomocí snadněji vyřešíte.“

Dívka si povzdychla: „Slíbil, že promluví s otcem, ale musel svou návštěvu doma odložit pro poslání, kterým ho královna pověřila. Jen, aby se mu na cestách nic zlého nestalo!“

„Nemějte o něj obavy, cesta je sice nebezpečná, ale mladý pán je statečný a statečnému vždy štěstí přeje. Nyní nám nezbývá nic jiného než doufat v jeho šťastný návrat, neboť naděje umírá vždycky poslední. Nevěšte proto hlavu, královna jistě nemá s vámi zlého úmyslu, ale mnohdy i přílišné dobro může uškodit.“ Po těchto slovech se pan Kuna s dívkou rozloučil. Jeho kroky směřovaly do hradního sklípku, kde již seděl pan Milota s kaplanem.

Pan Milota purkrabího uvítal a otázal se ho, jaké noviny přináší. Pan Kuna již dávno v panu Milotovi našel vrbu, tak odpověděl bez obalu. „Přišel jsem utopit ve víně svoji zlost. Královna na má bedra klade stále větší požadavky, ba mnohdy až neúnosné. Připadá mi, že jsem ji snad více ku škodě než ku prospěchu.“

„Milý synu, cesty Boží jsou nevyzpytatelné a nám nezbývá než věřiti, že pán Bůh dobře ví, co činí!“ Pronesl se zbožným pathosem kaplan.

„To tedy jistě, ale připadám si u dvora zcela zbytečný, neboť královna nestrpí žádných námitek. Neuvědomuje si vůbec dobu, ve které žijeme. Cožpak je vhodné, aby královna v době, kdy království sužuje hlad a mor, myslela jen na své pohodlí a zábavy, aniž by projevila zájem o těžký život svého lidu?“

Pan Milota, i když v mnohém s purkrabím souhlasil, přesto se královny neopomněl zastat. „ Pane purkrabí, jistě máte v mnohém pravdu, ale pouze z vašeho hlediska. Nedivte se královně, že se takto chová, když od ranného věku byla vychovávána v hojnosti a nebylo jediného jejího přání, aniž by bylo již předem splněno. I když si ve vězení na Bezdězu vytrpěla své, nikdy si nezvykne na strádání. To, co se nám jeví jako veliký problém, je pro královnu pouhá malichernost.“

Tato obhajoba pana Kunu natolik rozčílila, že se neovládl a vykřikl. „Pro Krista pána na nebi, jen aby ta její přílišná velkorysost brzy nechodila o žebrácké holi, na její výmysly královská renta nestačí a již nyní se topíme v dluzích! Jako dobrá matka má jít v tak těžkých dobách svému lidu příkladem. Věru nevím, čím by mne ještě více mohla překvapit, než svou přílišnou rozhazovačností.“

Kaplan rozvážně prohodil. „Milý synu, je zbytečné brát si Boží jméno darmo do úst, vždyť jen jemu samotnému přísluší, aby spravedlivě rozhodoval o našem osudu.“ Kdo ví, jak by se asi dále vyvíjelo téma jejich rozhovoru, kdyby jen tušili něco o tom, že si královna tajně pozvala na hrad Záviše z Falklštejna.

V. Příjezd pana Záviše

Záviš, spolu s Hanušem se blížili lesní stezkou k hradeckému hradu. Náhle se setmělo a oba jezdce zastihla bouřka provázená průtrží mračen, jako by již nestačily útrapy, jež oba jezdci zažili cestou z Uher. Promočení na kost, po hodinové jízdě prudkým lijákem, přijeli na hrad. Jenom si stačili převléci promočený šat, již byli předvoláni ke královně.

Sotva vstoupili do sálu, královna jako by na chvíli zapomněla na svou důstojnost, s nadšením oba příchozí uvítala. Zvláště vřele přijala pana Záviše, což překvapilo všechny přítomné, včetně dvorních dam, kterým se sličný a statný rytíř na první pohled zalíbil.

Jenom Liběna nespustila oči ze svého milovaného Hanuše. Královna přijala listinu, kterou ji zaslal král Ladislav, a po zjištění jejího obsahu zlostně vykřikla: „Ten ziskuchtivý lotr si asi myslí, že je má královská pokladna bezedná! Chová se hůře, než cizí, jako bychom ani nebyli stejné krve!“

Pan Milota, který stál po její pravici, ve snaze královnu uklidnit, řekl. „Milosti, mnohdy je cizí člověk mnohem lepší, než vlastní rodina. Cožpak Ota Braniborský, synovec krále Přemysla, se chová lépe? Rovněž neví, jak vysokou cenu by za propuštění kralevice Václava požadoval.“

Královna se uklidnila a všem přítomným se omluvila slovy: „Jistě mi panstvo promine, že jsem dala volný průchod svému hněvu, který je v současné situaci zcela zbytečný. Pokud chci své syny dostat ze zajetí, tak nemám jiné možnosti, než je vykoupit, byť by cena za to byla jakkoliv přemrštěná. Záviš podotkl: „Milosti, nachází se ještě jedna možnost a tou je odvolání se k císaři Rudolfovi.“

Královna se na chvíli nad tímto návrhem zamyslela, řka: „Je třeba ještě jednou všechno řádně zvážit, ale nyní prosím panstvo, aby mne následovalo do hodovní síně, kde je přichystáno malé občerstvení. Ráda si při tom vyslechnu, jak probíhala mise pana Hanuše u uherského dvora.“

Záviš upozornil královnu na zranění, které Hanuš utrpěl. Královna ihned povolala svého ranhojiče, aby Hanušovo zranění prohlédl. Potom si s velkým zájmem vyslechla celý průběh cesty do Uher a zpět, který ji Hanuš pravdivě vylíčil. Do tohoto vyprávění se několikrát vmísil i pan Záviš, který ho doplnil o pasáže, které Hanuš ze skromnosti vynechal.

Po banketu požádala královna Záviše, aby ji zítřejšího dne provázel na projížďce a sám se seznámil s kouzelným okolím. Hanušovi dala svou vděčnost najevo tím, že ho za statečnost a služby, které pro ni vykonal, povýší při nejbližší příležitosti na rytíře.

Život na zámku s příchodem pana Záviše narostl do zcela jiných rozměrů. Ne, že by se začalo šetřit, spíše naopak, neboť pan Záviš patřil k nejbohatším pánům v království, ale také k velice náročným. Královna s jeho příchodem, jako by o deset let omládla. Pořádaly se bohaté hostiny, turnaje a lovy.

Pan Kuna nyní sedával v hradním sklípku mnohem častěji, aby při sklence vína dal volný průchod svým názorům. Jednoho dne si hlasitě stěžoval panu Milotovi. „Vidíte, že je kus pravdy na tom, o čem jsme dříve hovořili. Královna se čím dál více věnuje tomu zrádci a chová se jako děvka!“

Tato slova zaslechl písař a ještě za tepla to donesl královně. Královna si pana Kunu předvolala, a aniž by dala najevo, že je o jeho urážlivých výrocích zpravena, zbavila jej hodnosti purkrabího a pověřila tím pana Záviše. Jako důvod uvedla, že pan Kuna je již vysokého věku a i když své povinnosti dobře zvládá, chce mu dopřát zasloužilého odpočinku.

Královna stále častěji vyjížděla sama, provázena jen panem Závišem, do okolí. Zvláště si zamilovali pro své schůzky malebné údolí s potůčkem a voňavou loukou, posetou vstavači. Pokud jim počasí přálo, stávaly se jejich vyjížďky pravidlem.

Hanuš využíval nepřítomnosti královny ke svým tajným schůzkám s Liběnou. Chystal se, že navštíví svého otce, hned jak se mu rána, která se zanítila, zahojí. Při jedné ze svých schůzek si povšiml písaře, který je sledoval. Následovala prudká výměna názorů a kdož ví, jak by to dopadlo, kdyby nebyl Hanuš zraněný.

Zděšený písař se vymlouval na královnu, že má za úkol dávat pozor, aby se Liběně náhodou nic zlého nestalo. Rozčílený Hanuš ho varoval, že pokud své bohulibé činnosti nezanechá, nadělá z něj sekanou. Od té doby se písař Hanušovi vyhýbal jako čert kříži.

Královna, která se plně věnovala panu Záviši, se záhy ocitla v podobných problémech, jaké měli mladí milenci, takže mnohé věci, které ji písař donesl, začala přehlížet. Brzy se šířily okolím řeči o lásce královny k Záviši, který se záhy stal tou nejdůležitější osobou u dvora.

Mnohé věci byly pravdou a mnohé byly jen výmysly. V údolí, kde trávila královna milostné schůzky je svah, který se nazývá Čertův kopec. V těchto místech se mněl podle vyprávění scházet Záviš s ďáblem. Tyto zvěsti se šířily velice rychle celým královstvím, až se dostaly k uším olomouckého biskupa Bruna ze Šauenburku, který chvatně navštívil hradecký hrad, aby se osobně přesvědčil o skutečnosti.

Královna se s láskou k rytíři nikterak netajila, i když se mnohé snažila zlehčovat, neboť nemohla ukrýt před biskupem patrné těhotenství. Biskup s obavy před Římem královnu se Závišem ještě téhož večera v hradní kapli tajně oddal. Nemohl však zabránit nelibosti šlechty, která chování královny odsuzovala a čím více se o tomto zvláštním vztahu mluvilo, tím více narůstaly pochybnosti o nevinně královny na smrti manžela.

Hanušovi uhasla poslední jiskřička naděje. Přímluva královny u jeho zásadového otce a přítele krále Přemysla pozbyla na váze. Nyní se musel spoléhat jen na svou výmluvnost, na kterou ale moc nesázel.

Od příjezdu královny uplynuly již dva roky a Hanuš rodný Vikštejn za tu dobu mnohokrát navštívil, jen o své lásce k Liběně se otci nepřiznal. Vždy, když se vrátil, vymlouval se Liběně, že ještě nenastala příhodná chvíle k tomu, aby se otci přiznal k jejich vztahu.

Tvrdil, že jsou ještě mladí a na sňatek mají dost času. Netrvalo dlouho a pan Vítek vzal své děti z královského dvora zpět na Vikštejn. Mnoho šlechticů v té době, pohoršeni chováním královny, odešlo z jejích služeb. Hanuš před odchodem přísahal Liběně, že jí zůstane věrný s tím, že si pro ni co nejdříve na Hradec přijede. Tak plynul den po dni a Liběna čekala marně. Z počátku ji občas chodily od Hanuše zprávy, ale s odstupem času i tyto přestaly chodit. Ubohá dívka se sice pro svou lásku trápila, ale nepřestávala věřit a trpělivě na svého milého čekala.

Královně se brzy narodil syn. Služebnictvu přibylo více práce a Liběně začal čas ubíhat mnohem rychleji. Pan Kuna na hradeckém hradě setrval jen z důvodu očekávání návratu svého pána, vévody Mikuláše. Scházel se s přáteli v hradním sklípku, kde probírali všechny novinky, které se v zemi přihodily.

Jednoho dne přiběhl do sklípku celý uřícený a nadšeně vykřikoval: „Pan Mikuláš se konečně vrátil ze zajetí!“ U stolu seděl jen kaplan s vrchním lovčím. Pan Kuna se zarazil a zeptal se: „Kdepak je pan Milota, snad také neopustil potápějící se loď?“

Pan Ješek prohodil: „Ani bych se tomu moc nedivil, ale ráno přislíbil, že přijde.“

Kuna usedl a nalil si z konvice pohár vína. V tom přicházel pan Milota. „Buďte zdrávi, přátelé! Tak se pan Kuna konečně dočkal.“ „A já si myslel, že vás touto novinou překvapím, ale jak vidím, pánům je to již známo.“

Lovčí podotkl: „Však již bylo na čase. Záviš se chová jako král a Kunhuta mu zobe z ruky!“„Snad se to již změní s příchodem pana Mikuláše a vrátí se vše do starých kolejí, neboť je to Sodoma a Gomora.“ Řekl kaplan.

Bylo vidět, že panu Milotovi se na toto téma, coby bývalému zastánci královny, nechce moc hovořit, ale přes veškerou svou nechuť podotkl. “Je to předně ostuda královny a král Přemysl se musí v hrobě obracet. Začínám pomalu věřit, že mezi ní a panem z Falklštejnu již muselo dříve něco být. Ten člověk není jen spojencem ďábla, ale je to ďábel sám! Slyšeli jste, pánové, že královna pozvala na křtiny svou neteř, princeznu Alžbětu?“ „A co je na tom divného?“ otázal se vrchní lovčí?

„Jistě by na tom nebylo nic divného, kdyby neprovázela krátce po svém příjezdu pana Záviše na jeho panství.“ Kaplan se úzkostlivě zeptal. „A co na to říkala královna?“ „Ta ji to ještě doporučila, ať pozná i panství pana Záviše v Prudniku, po dobu než si vyřídí své záležitosti.“

„Pro pána Boha, snad si nemyslí, že se tam budou spolu modlit?“ Vyhrkl Ješek. Pan Kuna se hlasitě zasmál. „Inu, kdo chce kam, pomozme mu tam!“ Tato poznámka od vás nebyla zrovna moc pěkná.“ Řekl vyčítavě kaplan.

„Otče, co na srdci, to na jazyku, čeho se dá očekávat od takové povahy, jakou má Záviš? Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění, ale královna může být klidná, zárukou Závišovy věrnosti je jeho chorobná touha po moci. Mám obavy z toho, že nám pan Záviš brzy ukáže, čeho je ještě schopen. Nechci malovat čerta na zeď, ale Vítkovcům brzy otrnulo a znova vystrkují růžky.“

„Snad tomu udělá přítrž král Václav, až zjistí, o co panu Záviši skutečně jde. Bůh pomáhej králi!“ Po tomto zvolání pana Ješka pánové povstali a pozvedli číše: „Bůh pomáhej králi a českému království!“

Bylo již kolem půlnoci, když se pánové značně opojeni vínem rozcházeli. Pan Kuna právě přecházel přes nádvoří, když zahlédl na protější straně kráčející průzračnou ženskou postavu, oděnou do bílého šatu v dlouhých černých rukavicích. Její kroky byly lehoučké, jako by se ani země nedotýkaly. Hbitě se štípl do tváře, aby se ujistil, že se mu to nezdá. Chtěl se tím směrem rozběhnout, ale stál jako přikovaný. Přemítal o tom, zda to není následkem vypitého vína, zkusil na podivnou osobu zavolat, ale jeho ústa přes všechno snažení nevydala ani hlásku.

V duchu si pomyslel: „Nikdy jsem nevěřil báchorkám o bílé paní a nakonec se s ní setkám. Mezi lidmi se povídá, že bílá paní se zjevuje při narození dítěte nebo má - li někdo zemříti z jejího rodu. Když přináší špatné zprávy, mívá vždy oblečeny černé rukavice a já je přece zřetelně vidím, jak jasně kontrastují s bílým šatem. Po chvíli bílá paní prošla zdí do strážní věže. Jakmile zjevení zmizelo, pominula i jeho strnulost. Zabručel: „To se začínají dít divné věci, přece jsme tolik vína nevypili, aby mně klamal zrak!“

Ráno se s podivnou příhodou svěřil kaplanovi a zapřísahal ho, aby to nikomu nevyzradil. Nerad by se vystavil posměchu přátel. Kaplan ho s porozuměním vyslechl a pravil: „Milý synu, dějí se různé věci mezi nebem a zemí, kterým my nemůžeme rozumět, a také nám to nepřísluší. Je pravdou, že s příchodem pana Záviše se mnohé na hradě změnilo, však s politováním musím konstatovat, že k horšímu a tvoje příhoda je jistě Boží varování. Myslím si, že toto zjevení nevěští ničeho dobrého.“

Pan Kuna se ještě kaplana zeptal, jaký má názor na královnu a její sňatek se Závišem. „Nemohu přece schvalovat, když se někdo dopouští hříchu, ale soud nad královnou mi nepřísluší, ten přenechejme pánu na nebesích, neboť jen on je soudcem nejvyšším. Kdož ví, co řekne pan Mikuláš na to, že má dalšího sourozence, kterého mu macecha zplodila se zrádcem a jeho nepřítelem?“

Pan Kuna vyhrkl: „Marně čekám, že přijede na hradecký hrad a sjedná pořádek, ale podle posledních zpráv se Hradci vyhnul a při svém návratu se zajetí navštívil Nisu a Krnov. Podle jeho chování soudím, že se s macechou dostane brzy do křížku, neboť se chová, jak by ji hradecké panství náleželo. Nemohu se již, dočkat až učiní veškerým nepravostem přítrž.“ Sotva se kaplan Verner stačil s panem Kunou rozloučit, dohonil ho kastelán Strachota.

Sotva dechu popadaje líčil mu svou příhodu, která se navlas podobala příhodě pana Kuny, jen s tím rozdílem, že bílou paní potkal v rytířském sále a zmizela ve zdi královniny komnaty. Kaplan se několikrát pokřižoval se slovy: „Pane Bože, ochraňuj nás ode všeho zlého.“ Potom spěchal provázen kastelánem do hradní kaple hledat, útěchu v modlitbách.

VI. Nepříjemná návštěva

Uplynula řada dní a na způsobu života královny se toho moc nezměnilo, jen peněz na tak náročný život se ji přestalo dostávat. Důchody s návratem pana Mikuláše plynuly k jeho dvoru tak, že se musela chtě nechtě uskrovnit. Z počátku ustaly hostiny a turnaje, postupem doby opouštěli královský dvůr i význační šlechtici, na příklad Všebor z Náměště, Beneš ze Cvilína, Matouš z Černé Hory a mnozí jiní.

Záviš mnohem častěji navštěvoval své panství v Prudniku a pokud dlel na Hradci, větší část dne strávil na vyjížďkách s královnou do oblíbeného údolí. Liběna stále marně čekala na příjezd Hanuše, až jednoho dne přišla zpráva, že se pan Hanuš oženil s Hedvikou ze Šternberku.

Z počátku tomu nemohla uvěřit, až ji to potvrdil i pan Kuna. Snažil se zklamanou dívku utěšit tím, že může být ráda tomu, jak to dopadlo, že by nerovný sňatek časem stejně ztroskotal. A panská láska prý po zajíci skáče.

Zoufalá dívka byla k neutišení, a když si z ní začaly dělat šprýmy i dvorní dámy, tak to neunesla a skončila svůj život skokem z hradební zdi. Královna velmi litovala Liběniny smrti. Z dívčiny sebevraždy udělala nešťastnou náhodu a vystrojila ji honosný pohřeb.

Na hradeckém hradu se stávaly nepříjemnosti stále častěji. Zanedlouho po této tragické události přijel na Hradec vévoda Mikuláš navštívit svou nevlastní matku. Vyčetl jí zcela nevybíravým způsobem její chování a sňatek se Závišem. Což se mu později, když Záviš povýšil na hofmistra a stal se oblíbencem krále Václava, vymstilo. Předal matce listinu, v níž císař Rudolf stvrzuje jeho majoritní vlastnictví opavského panství i hradeckého hradu. Tím dal maceše jasně najevo, že její přítomnost na Hradci je nežádoucí. Královně nezbývalo nic jiného, než se vůli císaře podrobiti. Ještě dříve, než opustila Hradec, potkala ji další nepříjemná zpráva.

Tou se stala vražda Hanuše. Jeho tělo bylo nalezeno v místech, kde se dříve scházel s Liběnou. Zvláště divné na tom bylo, že se nejednalo o loupež. Nikdy se nezjistilo, kdo tuto vraždu spáchal, i když mezi služebnictvem kolovaly různé domněnky.

Královna se uchýlila na hrad Svojanov. Tento hrad dostala darem od krále Přemysla. Po roce se vrátil ze zajetí dvanáctiletý král Václav a povolal k sobě na Pražský hrad svou matku. Záviš se tak stal hofmistrem.

Ctižádostivý Vítkovec čeho nedosáhl mečem, toho dosáhl lstí. Stal se nejmocnějším pánem v království. Započal dosazovat na přední místa své soukmenovce a tím si upevňoval svoji moc, což posléze začalo vadit české šlechtě, v čele s Mikulášem.

Královna se ze svého štěstí netěšila dlouho, zemřela za necelých šest let od svého příjezdu na Hradec. Král Václav, i když svého nevlastního bratra neměl pro jeho kritický postoj k chování své matky příliš v oblibě, posléze uvěřil v Závišovu vinu. Záviš opustil pražský hrad a uchýlil se na Svojanov. Oženil se s Uherskou princeznou Alžbětou, která mu dala syna. Pozval na křtiny svého syna také krále Václava, ale ten byl předem varován, že mu Záviš chystá léčku. S pozváním naoko souhlasil, ale žádal Záviše, aby přijel do Prahy a na křtiny ho doprovodil.

Na Pražském hradě byl přijat s obvyklými poctami, ale na odchodu byl zajat a uvržen do žaláře přes to, že se dlouhou chvíli bránil přesile devíti rytířů. Král Václav se snažil Vítkovce srazit na kolena. Jeho vojsko vedené Mikulášem opavským dobývalo hrad po hradu, až se dostali před Hlubokou. Bratr Záviše Vítek však nechtěl Hlubokou vydat. Mikuláš nechal předvést Záviše a varoval Vítka, že pokud tak neučiní, Záviše bez milosti popraví. Vítek jeho slovům nevěřil a Záviš byl před jeho očima sťatý 24. 8. l290.

Za tři léta po této události, přijel na Hradec král Václav. Při této příležitosti se sešli v hradním sklípku staří přátelé. Při dobrém víně vzpomínali na časy, kdy se zde pravidelně scházeli a co všechno se za tu dobu, co se viděli, naposled změnilo. Kaplan rozhovor započal. „Je velice milé přátelé, že jsme se tu opět po létech ve zdraví sešli. Mohli jste se sami přesvědčit o pravdivosti mých slov.“

Pan Ješek, jako by na omluvu řekl. „O vaší pravdě otče, nikdo z nás nepochyboval, ale také nikdo z nás nečekal, že události naberou tak rychlého spádu.“ Kaplan začal Záviše litovat, což u pánů vzbudilo značnou nelibost. „Pana Záviše zahubila vlastní pýcha a chamtivost, jinak to byl rytíř znamenitý, je škoda jeho zmařeného života.“ Pan Milota vyhrkl. „Snad byste, otče, nelitoval zrádce!“

„Pán Bůh nás učí lásce k bližnímu a odpouštět našim viníkům. Je škoda každého lidského života, musíme věřit, že se jeho duši dostane milosti Boží a dojde ke spasení. Snad si již konečně vybral satan svou daň.“ Pokračoval kaplan. Pana Milotu vytrhla ze zamyšlení poslední slova a vmísil se do hovoru: „Co je člověku platné bohatství a moc, ty si sebou do hrobu nevezme, ale statečnost, věrnost, láska a dobrota srdce, to jsou ty pravé atributy rytíře. Co vlastně na tomto světě po panu Záviši zbylo? Snad jen legenda s příchutí hořkosti a ta během času upadne v zapomnění.“

Pan Ješek prohodil s nostalgií: „To je i moje řeč. Vždy člověk rychleji zapomene na zlo, než na dobro a toto věru nejsou dobré časy, na které by člověk rád vzpomínal. Možná, že tuto dobu lidem připomene jen název míst tam, kde se scházeli milenecké páry. Již nyní nazývají místní lidé údolí, které si oblíbil Záviš s Kunhutou „Záviliší“ a les, kde se scházel Hanuš s ubohou Liběnou „Hanuše“. Nezdá se vám, pánové, že potkal tyto páry podobný osud?“

Poznámky publikátora

Původně královský gotický hrad byl postaven za Přemysla Otakara II. byl postaven na místě velkého hradiska. Postaveno nejpozději v 10. století.

Po smrti Přemysla Otakara II. žila na hradeckém hradu v létech 1279 až 1281, kde měla svůj dvůr.

Z té doby mnoho stavebních památek nezůstalo. Některé částí základů původního hradu tvoří základy Bílého zámku. Rohová zeď Bílého zámku (směřující k Bílé věži) s opěrou zdí může pamatovat tu dobu. Dále pozůstatek hradního příkopu u kostela. Taktéž historický brod na konci Pivovarské ulice mohl zažít její cestování.