Místní pohádka: Kajlovec - předměstí, Hradec nad Moravicí, Moravskoslezský kraj, Česká republika
Napsáno: 12. 1. 2012
Jabloňový důl ústí u silnice naproti kamenolomu mezi Kajlovcem a Lesními Albrechticemi.

Víla z Jabloňového dolu

V malebném údolí pod Lesními Albrechticemi směrem k Hradci stojí pod kopcem lesovna. V dobách, kdy zde ještě nevedla okresní silnice, která šla kolem zámku po hřebeni, sloužil zde lesní Appolony.

Šéf to byl velice přísný a u hajných ani u dělníků nebyl v oblibě. Každý den již brzy z rána vyšel před lesovnu a troubením na lesní roh svolával hajné k raportu. Pro své nekompromisní jednání získal oblibu u vrchnosti zejména u kněžny. Byl zvyklý na to, že každé jeho přání bylo pro jiné rozkazem. Sám se snažil vrchnosti vždy a ve všem beze zbytku vyhovět. Totéž vyžadoval od svého personálu.

V jeho revíru mimo čtyř hajných měl k dispozici adjunkta. Byl to urostlý, pohledný mladík, který přes veškerou snahu měl ve všem, co dělal, neobyčejnou smůlu. Při sebemenším nezdaru, aniž by jej vždy zavinil sám, sloužil fořtovi jako hromosvod.

V té době byl myslivecký mládenec děvečka pro všechno. Kolikrát si ve skrytu duše poplakal, ale nic naplat šéfa si nikdo nevybírá. Jednoho dne se na zámku chystala hostina.

Fořt od vrchnosti obdržel seznam zvěřiny, kterou bylo nutno ve stanoveném termínu na zámek dodat. Povolal veškerý personál včetně adjunkta a každému přikázal, co musí střelit.

Jakub, tak se myslivecký mládenec jmenoval, chodil od rozbřesku do slunce západu revírem a na žádnou zvěř nenarazil. Slunce se již ukrývalo za kopec provázeno ruměncem červánků, když utrmácený Jakub jak podťatý kosou ulehl do jemné čalounické trávy nad Jabloňovým dolem.

Náhle uslyšel praskot. Tiše se zvedl a viděl, jak z houštiny před ním vychází bílá laň. Nic nedbal na pověru, která praví, že kdo střelí bílou laň, toho do roka smrt nemine, na ni namířil. Laň nehybně stála a upírala na Jakuba něžný pohled krásnýma sametovýma očima.

Jakub zkameněl a s úžasem hleděl lani do očí. Chvílí v duchu přemítal, jak je zvláštní vidět u bílé laně sametově hnědé oči, Ale v zápětí našel vysvětlení vždyť přece příroda je mocná čarodějka a dokáže mnohdy prapodivné věci.

Čas plynul a Jakub v duchu vedl dilema, když laň nestřelím, se zlou se u fořta potážu, ale přece tak krásné stvoření nemohu utratit. Odložil do trávy zbraň a v tu chvíli pod rozkvetlou planou jabloní stála proti němu krásná panna.

Jakub s otevřenými ústy hleděl na ten zázrak, byl konec listopadu a tady je planá jabloň v plném květu a pod ní stojí překrásná panna. Mnul si oči a nemohl tomu uvěřit. V tom krásná panna líbezným hlasem Jakuba oslovila. „Máš dobré srdce, Jakube, a proto, že jsi ušetřil moji milovanou družku, chci se ti odměnit.“

Jakub se pro jistotu štípl do tváře, zda se mu to jen nezdá, ale sen to nebyl. Hrdlo měl úzkostí stažené tak, že trvalo drahnou chvíli, než se zmohl na odpověď.“ Krásná panno, já žádné odměny nežádám, vždyť bylo mou povinností ušetřit toto krásné stvoření.

„Mládenče nejen, že máš dobré srdce, ale jsi i skromný, proto ode mne přijmi malý dárek.“Řekla panna a utrhla z jabloně růžový květ, který podala Jakubovi se slovy: „Pokud tento květ budeš nosit na svém srdci, budeš mít ve všem štěstí, ale musíš navždy uchovat v tajnosti, co se ti dnes přihodilo.“

Po těchto slovech se panna rozplynula. Jakub ještě chvíli stál na místě jak Lotova žena než se vzpamatoval. Kdyby před ním nestála rozkvetlá plaňka a nedržel jabloňový květ v ruce, nikdy by tomu neuvěřil.

Pomalu kráčel lesní cestou nad sádkovými rybníky k lesovně. Náhle na pár kroků před ním vstoupil do cesty krásný šestnácterák. Jakub zalícil a vystřeli. Jelen se po ráně složil a zůstal na místě. Jakub se nestačil divit, když ke složenému kusu přiběhl, místo jednoho jelena zde leželi naprosto dva stejní šestnácteráci jako by jeden druhému z oka vypadl.

Na polesí se mu dostalo od fořta zvláštního uznání a obdivu. Od tohoto dne, nač Jakub sáhl, vše se mu dařilo, ale tahle náhlá změna začala brzy vrtat fořtovi v hlavě. Ač na Jakubovi stále vyzvídal, čemu vděčí za tak náhlou proměnu, nikdy se od něj pravdy nedozvěděl.

Na lesní cestě, kde se mu zdařil neobyčejný úlovek, zasadil Jakub na památku buk. Od té doby nese toto místo název U buku. Tajemnou vílu Jakub již nikdy více nespatřil.

* * * * *

Jednu dobu se proslýchalo, že nějaký pytlák lovící za úplňku na Vláseni uslyšel tklivý zpěv, který se nesl od rybníčků. Sešel dolů, opatrně rozhrnul křoví, jež lemovalo rybník, a spatřil nad hladinou tančící víly. Se zatajeným dechem je chvíli sledoval, ale když mu pod nohama praskla větvička, víly se rozplynuly a jen mlhavý obláček odnášel větřík směrem k Jabloňovému dolu.

* * * * *

Mnozí turisté hledají »buk« na Skřipovském rozcestí, aniž by brali v potaz, že tato cesta byla zhotovena mnohem později, než se odehrál tento příběh. Mohutný buk, od kterého zřejmě název pochází, se nacházel u lesní cesty nad rozcestím.